Setkání

3. října 2014 v 23:40 | Kira |  Lovná zvěř
Takže, nic moc k tomu dodávat nebudu. Snad jen aby se líbilo :)



V tomhle světě máte dvě reality. Obě jsou skutečné, ale patříte jen do jedné. Do dvaceti let můžete procházet oběma. A pak máte na vybranou. Když si vyberete špatnou, velmi rychle pak umíráte.
Já si tu špatnou vybral.
Teď je ze mě pouhá…



…Lovná zvěř


Jen o vlásek jsem se vyhnul otrávené šipce. Prolétla mi nad hlavou a zabodla se do stromu. Kdyby mě s ní trefili, jed z Naagi by mě zabil do tří hodin. Rychlá smrt, když si odmyslím křeče a dušení.
Jinak ahoj, jsem James. James Hudgens. Nebo jsem teda býval, dokud jsem za něco stál. Teď je ze mě kořist boháčů a zvířat žijících v této dimenzi. Patřím k Procházečům, to znamená, že dokážeme procházet realitami. V tomhle světě se navzájem překrývají dvě. Do dvaceti let dokážu já a mě podobní mezi nimi cestovat, ale nikdo z nás neví,do kterého místa patří. S prvním projitím totiž ztrácíme většinu svých vzpomínek. Pak si jednu musíme vybrat a já si vybral tu špatnou.
Schovám se do dutého kmene stromu a snažím se zklidnit zběsilý dech. Plíce mě pálí a skoro se zalknu, ale přinutím se být zticha. Jediné zašustění mě teď může stát život. Uslyšel jsem kroky. Nemotorné dusání těžkých bot, které se chytaly do hustého podrostu. Byli dva, zhruba padesát metrů ode mě.
,,Ten zmetek tu někde je," zaslechl jsem hrubý hlas lovce.

Abych to dovysvětlil, tady jsou jen dva druhy lidí. Bohatí a my. Lidi, kteří nejsou vůbec nic. Loví nás pro zábavu, jako zvířata. Náš život má menší cenu než cigaretový nedopalek. Většinu téhle planety pokrývá prales. Ten zbytek je poušť a moře. Ale to ani zdaleka není problém. Jsou tu tvorové jako z pravěku, příšery, které si neumí běžný člověk ani představit, ale o nic méně hladové. A pak ještě lovci. To je asi nejhorší průšvih, protože ti jsou inteligentní… většinou.
Dobře, dobře, nebudu cynickej, stejně mi to nesluší.
S obezřetností, kterou jsem se tady za těch pět let naučil, vyhlédnu ze svého úkrytu. Dva lovci mě právě minuli, ten jeden, malý tlusťoch v bílém obleku, nesl pěkně drahej kolt, ale jeho kámo byl jinej formát, dokonce i já s metrem devadesát bych si vedle něj připadal jako drobeček. V ramenou měl jednou tolik co já, on byl ozbrojený puškou a mačetou. To on mi prozradil, že se blíží. Na nahou měl kanady a neustále se za něco chytal. Bezva, jeho musím oddělat prvního. Vyklouznu z dutého kmene a přitisknu se do prsti. Fuj, to je smrad! Co nejtišeji se k nim plížím, už jsem skoro u nich. Vytáhnu z kapsy dlouhý lovecký nůž a bleskově přeříznu vysokému týpkovy šlachy v kolenou. Zařve jako kráva a jde k zemi.
,,Ty kurvo!" Zamíří na mě puškou, vykopnu mu jí z ruky, nůž hodím po tlusťochovy a skočím po tom druhém. Setřásl mě jako děcko. Pravačkou mě chytil za krk, asi končím. Pokusil se postavit, ale zraněná noha ho zradila. Svalil se, ale stačil mě strčit pod sebe. Dusím se, protože se mi obličej zaryl do spadaného listí. Jestli se z týhle šlamastyky rychle nevyhrabu, bude ze mě předložka. Obr mě chytí pod krkem a za bradu. Ta svině mi chce zlomit vaz! Škubnu hlavou dozadu a uslyším křupnutí. Nejspíš jsem mu zlomil nos, no bezva. Vztekle vyjekne, ale pustí mě. Otočím se k němu čelem a vší silou se zapřu. Konečně jsem ho ze sebe odvalil, je těžkej jako půlka krávy, ale na tom teď nezáleží. Rána pod kolenem hodně krvácí a on začíná být malátný. Ta pecka do obličeje mu asi taky neprospěla.
,,Co uděláš, skrčku?" Zachraptí výsměšně.
Místo odpovědi ho praštím pěstí do krku, cítím jak mu praskl ohryzek. Začne se dávit, ale já už se o něj nestarám, ohlížím se po jeho parťákovi. Chlápek v bílém sedí opřený o strom a dívá se na mě.
,,Končíš."
Zbytečně drahý kolt mi míří na hlavu. Prohlédnu si strom a všimnu si nepatrného pohybu ve větvích. Ne, ne, to nejsem já, kdo skončil. K tomu blbci se plíží Lewia, opici podobné stvoření, které má ovšem místo hebkých chloupků jedové ostny a smrtelně nebezpečný ocas.
Podívám se na lovce. Toho nože mi bude líto, ale co se dá dělat. Nemůžu čekat, až ho Lewia vyplivne, kde je jedna, je i druhá.
Je dílem okamžiku, než se zvíře doplíží až nad něj. Dlouhý ocas vystřelí dolů a zatne se do krku muže. Srdcovitý hrot způsobí, že kořist nesklouzne. Na nic nečekám, přiskočím k druhé mrtvole a vezmu si mačetu a pušku, pak odskočím před výpadem dalšího zvířete a utíkám. Mám jen několik vteřin na to, abych se schoval, nebo mě najdou. Naštěstí přímo před sebou uvidím houštinu dost páchnoucích květin, které naštěstí nejsou masožravé. Zhluboka se nadechnu a po hlavě se do nich vrhnu. Zmizím v kytkách právě včas. Mezi stonky rostlin pozoruji Lewie, kterak čenichají kolem, ale do toho smradu se žádné z nich nechce. Bohové, jak já miluju zdejší flóru…


Když jsem si jistý, že nikde není žádná další potvora a ani Lewie, rozhodnu se,že bych se asi měl zdekovat do svého úkrytu. Tu jeskyni mi ukázal jeden stařík. Je fakt fajn, má bezpočet únikových východů na které nikdo zvenčí nemůže narazit, jelikož jsou fakt fikaně schovaný. A třešničkou na dortu jsou horké prameny vzadu.
Znaveně se doplížím k úkrytu a svalím se na hromadu natahaného listí. Nemám chuť dělat absolutně nic. Jsem ztahanej jak pes a ta samota už mi taky leze na mozek. Dost často jsem si říkal, proč se ke mně vlastně moje rodina nepřihlásila. Mohla mě tohohle všeho ušetřit. A pak jsem zjistil proč. V tom našem pojebaném světě vydali zákon o tom, že procházení realitami je ilegální. Parta kreténů ve smokingu. Idioti vyžraný, vypatlaný. Jako by jsme měli na vybranou.
Z pochmurných myšlenek mě probere šramot vycházející od horkých pramenů.

Opatrně, krok po kroku se plížím dolů. Nůž držím v pohotovostní poloze. Ukryju se za výběžek a sleduji vodní plochu ze které stoupá pára k otvoru ve stropu jeskyně. Voda se zavlní a z ní se vynoří něčí hlava, zpozorním ještě víc. Je ke mně otočená zády, ale i tak poznám, že je to žena. Dlouhé hnědé vlasy se jí nalepily na tělo, když si stoupla. Ostražitě se rozhlédla a mě se naskytl pohled do její… jeho obličeje. Zmateně jsem zamrkal. Pára a šero mě musely zmást. Až když se ke mně postava obrátí čelem, dojde mi, že jsem se nespletl. Opravdu je to muž! Má drobný, dívčí obličej s velikýma ustrašenýma očima. Není nijak vysoký ani svalnatý. Spíš samá šlacha. Nebude s ním moc práce, usoudím rychle. Připravím se k útoku, když moji pozornost upoutá rozšklebená, silně mokvající rána na jeho stehně. Mladík se sehne aby se oblékl a já nečekám. Vší silou do něho vrazím a povalím ho na zem. U krku mu držím nůž. Muž pode mnou se ani moc nebrání. Vyděšeně se na mě dívá a lapá po dechu. Už už jsem mu chtěl podříznout krk, ale něco mě zastavilo. Vždyť on tam jen tak ležel, ani se nebránil. Jen se na mě díval se zděšením v horečkou zastřených očích. A vlastně… jakou hrozbou mi mohl být tenhle kluk? Obezřetně jsem odtáhl nůž dál a pozoroval každé jeho hnutí.
,,Zabiješ mě?" Zeptalo se to štěně tiše.
Slezl jsem z něj a zavrtěl hlavou. ,,To záleží na tobě."
Ušklíbl se a namáhavě vstal. Začal se soukat do špinavýho oblečení a usykával bolestí kdykoli stoupl na poraněnou nohu.
,,Neber si to na sebe." Vyhrknul jsem dřív, než jsem se stačil zarazit. Kluk strnul a divně se na mě podíval.
,,A to mám po džungli běhat nahej?!" Povytáhl posměšně obočí. Uchechtl jsem se nad tou představou.
,,Můžeš dneska zůstat tady. Půjčím ti čistý oblečení a ošetřím ti tu ránu." Nabídl jsem mu. ,,Teda jestli chceš."

Seděl jsem tomu klukovi u nohou a vtíral mu do rány mast vyrobenou z kůry jednoho stromu. Navzdory všemu bylo zranění dost hluboké a já byl rád, že moje pozvání přijal. Natáhli jsem se po jehle a niti ve stejnou chvíli a naše ruce se dotkly. Poplašeně ucukl.
,,Promiň," zamumlal. Moc toho nenamluvil a přišlo mi, že se fakt dost stydí. Tak jsem se snažil být milej, ale moc mi to nešlo. Po třech letech, kdy jsem nebyl v kontaktu s lidma, vyjma lovců, jsem tak nějak nevěděl o čem mluvit. A pak mě něco osvítilo. Vždyť ani nevím jak se jmenuje a kolik mu je.
,,A jak se vlastně jmenuješ?" Přerušil jsem ticho. Kluk sebou trhnul a podíval se na mě.
,,Michail," odpověděl tiše. ,,A ty?"
,,Jsem James." Napřáhl jsem k němu pravačku. S váhavým úsměvem ji stiskl. A zase mlčel. Zíral do ohně a občas usykl, když ho sešívání zabolelo.
,,Jak dlouho tu jsi?" Zeptal se mě najednou. Tak nějak zamyšleně. Natolik mě vykolejilo, že promluvil, že jsem si píchnul jehlu do prstu.
,,Kurva jau!" Zařval jsem. Neušlo mi, že se Michail okamžitě schoulil. V očích mu probleskl strach.
,,Jaj, sorry Micky. Nechtěl jsem tě vyděsit. Bodnul jsem si tu blbou věc do ruky. Jinak jsem tu pět let."
Michail se uchichtl. ,,Pohoda, ale znáš to. Reflex. Fakt pět let? A to jsi celou dobu sám? Já jsem tu sotva rok a mám ponorku."
Kulil jsem oči jak Gahna z listí nad tím jak se rozpovídal. Strčil jsem si prst do pusy a sál krev z ranky. Infekce je to poslední oč bych stál. Michail to pozoroval s pootevřenými ústy. Usmál jsem se na něj s prstem pořád v puse a on se rozesmál. Tváře mu zrudly a sotva popadal dech, ale nepřestával se smát. Naoko uraženě jsem se odvrátil a hodil po něm čisté oblečení. S díky se do něj začal soukat.
,,Gumičku bys asi neměl, co?" Otázal se a zatahal za dlouhé hnědé vlasy. ,,Nejraděj bych je ostříhal, ale na druhou stranu by mi jich bylo líto."
,,To mě taky. Nestříhej to." Odpověděl jsem mu zatímco jsem prohrabával batoh a kapsy. Naštěstí jsem před pár dny narazil na lovce s culíkem.
,,Tady je potvora," zamručel jsem, když jsem zrádně unikající gumičku ulovil. Vyzval jsem Michaila aby se otočil zády a začal mu splétat vlasy do volného copu. Měl je fakt dlouhý. I zapletený mu sahaly do půli zad.
,,Proč jsi to vlastně dělal?" Zeptal se tiše.
,,Dělal co?" Ani jsem nevěděl proč taky šeptám.
,,Proč jsi mě nezabil. A pomáháš mi?" Upřel na mě pronikavé hnědé oči. Byl jsem z toho pohledu dost nesvůj. Michail se ke mně otočil čelem. Pláťáky si oblékl, ale s tričkem se neobtěžoval. Noci v tomhle světě jsou poměrně teplé. Zauvažoval jsem co mu říct.
,,Asi se mi líbila vyhlídka na společnost. Nemít si s kým promluvit je ubíjející. I ta samota. Chvíli je to příjemný, ale pak… člověku začne chybět blízkost někoho dalšího."
Dál jsem se nedostal. Michail mě objal kolem krku a bez skrupulí políbil. Byl jsem tak zpitomělej, že jsem se ani nebránil. Líbal mě něžně, pomalu. Jako dívka. Jenže nebyl dívka. Sepnulo mi. Chytil jsem Michaila za ramena a odtáhl ho od sebe. Oči měl zastřené. Jako by to, co dělal, dělal naprosto automaticky. Bez emocí. Jako by to byla povinnost.
,,Co to k čertu děláš?" Zeptal jsem se ho a snažil se znít co nejklidněji. A vlastně jsem ani netušil jak se zachovat. Vždyť on po mě normálně vyjel. Michail zmateně zamrkal.
,,Ty… ty mě nechceš? Myslel jsem… já myslel jsem, že…" Byl rudý studem. Očima těkal všude možně, jen aby se na mě nemusel podívat. Bylo mi ho trochu líto. Chytil jsem ho za bradu a donutil ho se na mě podívat. V očích se mu leskly slzy.
,,Myslel jsi co?"
,,Kdykoli mi někdo pomohl… chtěl po mě… a já myslel, že ty taky." První slzy si našly cestu po jeho tváři. Vykolejeně jsem se na něj podíval. On si myslel, že mu pomáhám kvůli sexu? No je zdravej?
,,Micky, kvůli tomu jsem to fakt nedělal. Jasný?" Lehce jsem ho pocuchal po vlasech a utřel mu slzy. Zabořil si obličej do dlaní a tiše vzlykal.
,,Omlouvám se. Já… bože, promiň. Musíš být znechucenej. Já… já půjdu." Začal se zvedat. Čapnul jsem ho za kalhoty a stáhnul zpět vedle sebe. Vykulil na mě oči a já se rozesmál.
,,Nikam. Máš horečku, jseš zraněnej a vůbec. Nikam tě nepustím." Sdělil jsem mu nekompromisně. Rezignovaně si dřepnul mě po bok.
,,Ano mami…" utrousil polohlasně. Pořád mu bylo trapně, ale už aspoň nebrečel. Zavládlo mezi námi ticho. Už se mi zavíraly oči, když se jeskyní ozvalo hlasité zakručení. Michail zrudnul ještě víc a přitáhl si kolena k bradě.
,,Máš hlad, co. Počkej, hodím něco na oheň." Vstal jsem a přešel k místu, kde jsem měl zásoby.
,,To je dobrý, se mnou si starost nedělej." Ozval se tiše Michail. Přes rameno jsem na něj vyplázl jazyk. Vykulil na mě oči. Tohle asi fakt nečekal. Vzal jsem kus masa z antilopy podobnému tvoru a jistý sladký druh ovoce. Obojí jsem napíchl na ostrý klacek a položil na oheň.
,,Přece tě nemůžu nechat o hladu, ty vyžle." Zazubil jsem se na něho.
Uraženě nafoukl tváře. ,,Nejsem vyžle. Náhodou jsem dělal karate."
,,No, náhodou." Zachechtal jsem se. Hodil po mě kusem kůry a trefil mě do zátylku.
,,Nech toho, nebo…"
,,Nebo co? Zase mě políbíš?" Rýpl jsem si do něj. Zrudl, ale pak se nečekaně vymrštil, podkopl mi nohy a přišpendlil mě k zemi. Obkročmo seděl na mém hrudníku a rošťácky se šklíbil. Pomalu se ke mně skláněl.
,,No, to bych mohl…" zapředl smyslně. Pak se rozesmál.
,,Týý vole, měls vidět jak ses tvářil." Chechtal se až mu vyhrkly slzy. Nevěřícně jsem na něj zíral.
,, No do prdele, já si chvíli myslel že to fakt uděláš znova." Vyhekl jsem a shodil ho ze sebe.
,,Tak proč ses nebránil? Jsi mnohem silnější, přepral bys mě." Mrknul mým směrem zvídavě, když si oprašoval kolena a zadek. Tak nějak jsem netušil co mu na to říct. Věděl jsem, že má pravdu.
,,Jsi zraněnej, nechtěl jsem ti ublížit." Utrousil jsem po chvíli.
Sarkasticky se uchechtl. ,,I ty citlivá duše…"
Na to už jsem mu neřekl nic, jen jsem sundal jídlo z ohně. Jedli jsme mlčky a mě hlavou vrtal ten fakt, že jsem nic neudělal, když se po mě vrhnul. Ani jednou. Sám nad sebou jsem mávl rukou, hodil s sebou na zem a usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama